Plačící, mluvící stromy ve Vergiliovi a Danteovi naznačují, že myšlenka komunikace s rostlinami je velmi starověká, ale pouze ve smyslu transmigrace lidských duší do rostlin; předmět sám o sobě ještě není skutečnou rostlinnou inteligencí.
Pak přichází přechodný příklad v rané části Williama Hopea Hodgsona Lodě Glen Carrig (1907). V kapitole „Země osamělosti“ se dostáváme na ostrov, na kterém se v noci ozve nářek a zlé stromy mají sklon ovíjet své větve neopatrného cestovatele. Vyprávění naznačuje, že lidské duše jsou nějakým způsobem nasávány do stromů a pak lákají na další, aby se k nim připojily. Pocit hrůzy je zvláštní a silný. Atmosféra je atmosférou nadpřirozeného strachu, ale dílo lze okrajově považovat za sci-fi.
Pak přichází velký věk časopisecké sci-fi a do literatury vykvetou nejrůznější zobrazení inteligentních rostlin.
‘Proxima Centauri’ od Murrayho Leinstera, pocházející z raných let pulp SF, zobrazuje zlovolné rostliny cestující vesmírem útočící na lidské průzkumníky. Jemnější přístup pochází z celoplanetární rostlinné inteligence v příběhu „Seedling of Mars“ z roku 1931 od Clarka Ashtona Smithe, kde je lidstvo podrobeno příslibu utopie. Raymond Z Gallun, další spisovatel ze 30. let 20. století, vytvořil sugestivnější variaci na toto téma v ‘Seeds of the Dusk’, kde je tentokrát lidstvo zplynováno k pokojné smrti mimozemským rostlinným vetřelcem v daleké budoucnosti. V tomto posledním příběhu má čtenář pocit, že odstranění posledních zdegenerovaných lidí není pro svět žádnou velkou ztrátou.
Jako změna od těchto hrozeb v Clifford D Simak’s Všechno maso je tráva (1965) se ve skutečnosti setkáváme s benevolentním (i když poněkud nelítostným) inteligentním životem v rostlinné formě, i když forma, kterou na sebe bere, je forma celoplanetárního biologického počítače, který pracuje prostřednictvím fotosyntézy a je pouze navenek podobný rostlinnému životu, který známe. Všechno maso je tráva je jeden z nejlepších Simakových románů, radost číst. Hlásá bratrství všech druhů svým jemným, humánním, nenapodobitelným stylem, nicméně na tom není nic měkkého ani ochablého a obsahuje spoustu vzrušení, hrozeb a onoho působení podivného kosmu na obyčejný život, který je charakteristickým znakem jistý subžánr sci-fi – to, co by se dalo nazvat maloměstským kataklyzmatem.
Co rostlinná civilizace zvažovala sama o sobě, bez ohledu na její dopad na lidstvo? K tomu musíte jít za Olafem Stapledonem, na těch 8 stránek Star Maker (1937), ve kterém vypráví vzestup a pád „rostlinných mužů“ malého, horkého a energeticky bohatého světa. Příběhu bytostí, které popisuje, dominuje napětí mezi jejich aktivní noční dobou a jejich kontemplativní denní povahou. Rovnováha je nakonec ztracena a nejprve převládne jedna, pak druhá příroda, což vede ke zkáze rostlinných lidí a jejich světa. Za 40 let, co čtu sci-fi, jsem nikdy nenarazil na nic, co by se intenzitou jen vzdáleně srovnávalo s těmito 8 stránkami, pokud jde o téma rostlinné inteligence. Je to podobenství univerzálního významu pro všechny kultury, v důrazu klade na zásadní význam věrnosti svému přirozenému původu.
Leave a Comment